Moje cesta do světa

Po deseti dnech na mém luxusním hostelu se mi podařilo konečně najít to pravé ubytování a to jen pár metrů od hostelu. Musím říct, že už jsem skoro přestávala doufat, že se mi to podaří, ale nakonec to vypadá, že bych mohla být konečně spokojená. To by jste museli vidět, co jsem viděla já.

Původně jsem chtěla bydlet někde blízko pláže. Také jsem viděla jedno bydlení kousíček od Bondi Beach, ale když to bych musela bydlet se samými Čechy. Také se mi nelíbilo trávit denně víc jak hodinu v autobuse. Takže jsem se soustředila na hledaní nějakého bydlení v centru, abych měla kousek do školy a případně pak i do práce.

Pořád jsem chtěla najít něco, kde bych nemluvila vůbec česky, ale co jsem viděla, to mě tedy úplně dostalo. Měla jsem například jednu inspekci bydlení, kde se všechno zdálo ok. Měli na netu i fotky a měl tam žít mix lidí z Evropy. Pak ale když jsme tam dorazili, tak tam bylo nějakých dalších deset zájemců. Někteří ovšem odešli dřív než ta inspekce vůbec začala, stejně tak jako já a Jana.

Problém také byl, že jsem si kolikrát v pohodě dohodla po telefonu nějakou schůzku a když jsem tam dorazila, tak jsem to vlastně ani nenašla, hlavně ty byty v centru jsou strašně špatně značené. Člověk kolikrát ani neví, kudy do těch mrakodrapů vlézt :o)

Až se mi podařilo najít něco na půli cesty, ne úplně v centru, ale také ne zase tak daleko. Mělo to být bydlení s Australankami a Iry, ale když jsem pak stála před tím domem, skoro se mi udělalo špatně. Ale když už jsem tam byla, tak jsem to chtěla vidět i zevnitř. A to se nemělo stát. Všude plno odpadků, smrdělo to tam, všude zbytky potravin a všechno mi to ta Australanka tak pyšně ukazovala, jako kdyby to bylo úplně normální.

Jen zaplať pán Bůh, že někdo byl zrovna v koupelně a já jsem tedy koupelnu a záchod vidět nemusela. Úplně mě stačilo, co jsem viděla na zahradě a v kuchyni. A to mi potom ještě přihodili 40 dolarů na nájemném, že se v inzerátu překlepli. Ale jinak to bylo „moc fajn“. Potom mě ještě několik dní naháněli, kdy se tam budu moct nastěhovat.

Naštěstí ještě ten den jsem měla domluvenou ještě jednu inspekci, ve kterou jsem ani moc nedoufala, ale bylo to ono! Je to byt v jednom z těch mrakodrapů a je to vlastně jen kousek od toho mého hostelu. Takže pořád zůstávám kousek od školy a snad si brzo najdu někde poblíž práci.

Je to ve dvacátém patře jednoho z těch výškových budov, takž tu máme také krásný výhled na město. V pokoji bydlím s Jasmin a Boo (Korejka a Japonka) a vedle v pokoji bydlí Joshi, Diego, Chris a David (to je mix Korea, Japonsko a Anglie). Každopádně tu mluvíme výhradně anglicky, takže to je vážně super a někdy docela i sranda. Také mám k dispozici dva bazény, vířivku, dvě posilovny, saunu i páru. Už jsem všechno vyzkoušela a myslím, že si na tenhle luxus klidně zvyknu.

Všichni ti moji spolubydlící jsou úplně zlatí a moc hezky si spolu rozumíme. O víkendu jsme byli zapařit, tak přikládám konečně také nějaké fotky z „nočních akcí“. No i když to by si zasloužilo celou kapitolu :o) V pátek jsme původně chtěli někam do pubu, ale cestou jsme si v „bottle shopu“ koupili nejlacinější víno a nakonec jsme skončili v Hyde Parku u bazénu. No pak nás vlastně ještě vyrušila police, že tam nesmíme takhle na veřejnosti pít a tak jsme se přesunuli o pár metrů dál. Tedy na to, že se to nesmí, tak tam na každé lavičce byla parta lidí, kteří si vesele „porušovali zákon“ jako mi.

A ještě něco (specielně pro sestřenku Ivu:o) Jako vybledlá neopálená blondýna jsem tu doslova na roztrhání. Třeba na pláži si mě ti asiati fotí, na ulici mě zastavují, jestli se se mnou můžou vyfotit a v pubech mi pořád někdo cpe telefonní číslo. Jo jo, konečně to někdo dokáže ocenit :o)