Moje cesta do světa

Slyšela jsem, že Canberra je prý nudná, ale je to přece jen hlavní město a to bych si neměla nechat ujít, takže jsme se rozhodli, že se o tom přesvědčíme na vlastní kůži. A nejen za sebe, ale za celou naší výpravu musím říct, že Canberra rozhodně nudná není a má své jedinečné kouzlo.

Cestovali jsme autobusem s Greyhound a z Central Station jsme vyrazili brzo ráno (hodně hodně brzo ráno:o), ale cesta trvala dost dlouho na to, abychom dospali, co jsme nestihli. Když jsme před desátou dorazili do Caneberry, vítalo nás tam nádherné slunečné počasí, ale také pěkná zima. Naštěstí se postupem času, jak sluníčko začínalo hřát, dost oteplilo, takže jsme nakonec tak dlouho nemrzly.

Naše první cesta vedla na City Hill, odkud se nám naskytl výhled na město a na Commonwealth Park. Vzhledem k tomu, že holky daly mapu do ruky mě, musely jsme sešplhat takovou „zíďku“, abychom se dostali zpět na cestu, ale zvládli jsme to. Dál jsme postupovali směrem do parku k jezeru „Lake Burley Griffin“, kde jsme měly vidět fontánu „Captain Cook Memorial Jet“, která údajně měla stříkat 6-tunový sloup vody až do výšky  147 metrů. Byly jsme tam na čas, ale bohužel žádné stříkání se nekonalo.

Tak jsme se vydali přes most směrem ke Capital Hill, kde jsme chtěly navštívit hlavní bod našeho programu a to moderní budovu Nového Parlamentu. Cestou jsme ještě míjeli Národní Knihovnu Austrálie, Národní Galerii a také Nejvyšší soud.

Budova Nového Parlamentu (Parliament House) je jednou z nejzajímavějších a nejextravagantnějších architektonických budov v Austrálii. Celý projekt stál 1,1 bilionů australských dolarů (což je při kurzu 15 CZK za 1 AUD nějakých 16,5 bilionu korun). Střecha Parlamentu je pokrytá trávníkem a na jeho vrcholu je 81-metrový stožár s Australskou vlajkou velikosti dvouposchoďového autobusu. Budova Parlamentu byla oficielně otevřena v roce 1988 a my jsme zrovna měly to štěstí, že se tam 10. května (právě ta naše výletní sobota:o) konali něco jako den otevřených dveří a celý Parlament byl otevřen veřejnosti. Takže jsme se mohly podívat nejen do obou komor Parlamentu (House of Representatives and Senate Chamber), ale také do kanceláře ministerského předsedy. Navíc se tam celý den pořádali různé akce, jako třeba vystoupení původních obyvatel Aboriginalců s didgeridoo (domorodý hudební nástroj Australanů), rozdávali vlaječky a vůbec oslavy byly v plném proudu. Nakonec jsme jenom tam strávily nějaké čtyři hodiny.

Ještě musím připomenout, že všichni Australané jsou strašně milí a ochotní a jednou nás dokonce zastavila místní policie a sami se nabídli, že nás vyfotí. Nebo jiná rodinka nám zase nabídla, že nás autem odveze do Národního muzea, kdybychom chtěly.

Z Parlamentu jsme se dále vydaly zpátky směrem k jezeru, kde jsme cestou míjely budovou Starého Parlamentu a Národní Portrétní Galerii a také místní zvláštnost a to stanovou ambasádu Aboriginalců (The Aboriginal Tent Embassy). Je to vlastně takový stanový kemp, který má připomínat Australské vládě vlastnická práva domorodců k půdě.

Když jsme procházely parkem, tak jsme viděly několik míst, kde se spokojeně pásli papoušci a kakaduové, jako u nás třeba holubi. Konečně jsme si zase na chvíli zase připadala jako v Austrálii.  

Z nábřeží Commonwealth Place jsme se pak vydali na půlhodinovou plavbu po jezeru, kde jsme měli možnost vidět všechna důležitá místa a budovy, které jsou situovány na břehu jezera a také takový kopec s nějakou plastikou na vrcholu, který má symbolizovat mýtickou horu Uluru. Nejvíc mě asi překvapilo Národní museum Austrálie. Ve srovnání s Českým Národním museem to vypadá jako nějaký starý hangár nebo velká garáž, holt Austrálie:o)

Loďkou nás ještě svezli okolo té slavné fontány, která už konečně začala stříkat a protože jsme ji obkroužili hodně zblízka, dostalo se nám pěkné sprchy. Jak se tak říká, zkušenost na vlastní kůži.

Když jsme okružní plavbu skončili, vydaly jsme parkem zpět k mostu. Podél nábřeží ještě jednu specialitku, mají tam rozestavěné takové jako „patníky“, které jsou rozestavěné jako noty Australské hymny a na těch „patnících“ jsou jména lidí za každý rok, kteří se vyznamenali něčím důležitým, jako že bojovali za práva domorodců, někoho zachránili nebo se zasloužili nějakým dobrým skutkem o dobro Austrálie.

Naše poslední cesta vedla k Australan War Memorial, monumentální válečný památník, tyčící se nad Anzac Parade (Anzacká promenáda). Vzhledem k slavnostem konaným u příležitosti dvacetiletého výročí otevření Nového Parlamentu i zde se konal obřad k připomenutí obětí válek, ve kterých se Austrálie angažovala. Nám ale čas běžel, takže jsme už jen nahlídly a musely jsme se vydat směrem k nádraží.

Bohužel jsem opět mapu a k tomu se vážící zodpovědnost dostala do rukou já, takže jsme slavnostně pod mým velením zabloudily (jako by mě neznaly … jako bych jim stokrát neříkala, že nemám smysl pro orientaci … a že mě nemají v žádném případě poslouchat …. ani v případě, že tvrdím, že naprosto přesně vím, kde jsme :o)

Abych to zkrátila, nakonec jsme zůstali ztraceni kdesi v Canberre a měli jsme patnáct minut na to, abychom se zase našli a dostali se na nádraží, kde už na nás čekal poslední (jo jo úplně poslední) autobus do Sydney. Takže jsme si vyzkoušely rychlou chůzi i stíhání během až jsme nakonec vsadily na jistotu a stoply si taxíka a pár minut před odjezdem se šťastně dopravily až k autobusu. A pak, že je Canberra nudná :o)))